Klášter Šaolin a pagodový háj

Nejen milovníky bojových sportů nadchne klášter šaolinských mnichů, který je starý více než 1500 let. Dobrodruzi zde mohou obdivovat nejen neuvěřitelné výkony šaolinských mnichů, ale také úžasnou buddhistickou architekturu a přírodu.

K tomuto místu se i vztahuje mnoho legend a bylo centrem dění po velkou část Čínské historie.

Klášter, nebo též někdy chrám Šaolin se nachází na úpatí posvátné hory Sungšan, ta patří mezi Pětici velkých hor, Wu-jüe, které jsou význačnými poutními místy taoistů a reprezentují pětici světových stran. Patří sem Tchajšan na východě, Chuašan na západě, Nanchengšan na jihu, Pejchengšan na severu a ve středu  Sungšan. Klášter je kousek od města Čeng-čou v provincii Che-nan.  Chrám byl založen po roce 464, kdy mistr Pa-tchuo, nebo též Fotuo, nebo Bhadra, přišel z Indie do Číny, aby zde šířil Buddhistické učení. Samotný klášter byl postaven na rozkaz Siao-wenema, císaře dynastie Wej, na severní straně Šao-š', středním vrcholu hory Sungšan. Císař daroval toto území buddhistickým mnichům jako poděkování za to, že přeložili indické buddhistické texty do čínštiny. Většina textů se shoduje, že samotná výstavba začala 495. Význam samotného jména Šaolin není nyní úplně znám. Šao je dle většiny učenců Šao-š' vrchol kde byl klášter vystavěn. Lin znamená v čínštině les a poslední znak znamená chrám, či klášter. Doslovně by tedy mohl být překlad „Chrám v lesích hory Šao-š'. V minulosti učenec Čang Tsu Yao jméno špatně přeložil jako Malý, nebo Mladý les. Tento překlad je ale nyní uznáván jako chybný. 

Klášter byl za své působení mnohokrát pobořen a znovu postaven, tak jako tomu bylo často u mnoha jiných čínských památek. Během 14. století za Povstání rudých turbanů, které bylo povstaleckým hnutím v Číně, jež bojovalo proti mongolské dynastii Juan a stálo u zrodu velké dynastie Ming, byl klášter vážně poškozen, Rudé turbany zde vyplenily vše, co mohlo mít nějakou cenu a vyhnaly mnichy pryč. Klášter tak zel prázdnotou od roku 1351. Netrvalo to však dlouho a už o pět let později se sem začali znovu uchylovat mniši a v roce 1359 již byl opět v plném provozu. Mnohem větší ránu dostal klášter v roce 1641, tehdy proti Mingský vzbouřenec Li C'-čcheng zaútočil na klášter z důvodu, že mniši podporovali dynastii Ming, Li C'-čcheng v nich viděl potenciální hrozbu jeho odboji. Tentokrát byl klášter zcela zničen a zůstaly pouze ruiny, které skýtaly domov pouze několika žijícím mnichům. Tak tomu bylo až do 18. století, kdy zašlou slávu klášteru obnovila Čchingská vláda. Avšak ani tím neskončila série ničení.

Čchingská/ Mandžuská vláda také zaútočila na chrám, protože jej podezírala z proti Čchingských aktivit způsobených neutuchající loajalitou k dynastii Ming, klášter Šaolin měla za sídlo tajné proti Čchingské společnosti. K tomuto kompletnímu zničení došlo nejspíše v roce 1732, ač přesné datum nikdo neví. Historici se shodují, že tento akt pomohl rozšířit šaolinské bojové umění do celé Číny. Podle legendy odtud uprchlo při zničení pět mnichů. Též nazývaných Triáda pěti starších. Mniši se spojili s přívrženci dynastie Ming a přísahali, že svrhnou dynastii Čching a navrátí Ming. Tou pěticí byli Wu Dak Tai, Choi Dak Jung, Fong Daai Hung, Ma Chiu Hing, Lei Sik Hoi. Většinou učenců jsou mytologické podtexty vyprávění považovány za fiktivní a sloužili pouze k vybudování povědomí o určitém bojovém stylu. Tyto příběhy jsou v různých folklorních sbírkách, jako je například kniha Příběhy od jezerního břehu.

Neboť byl chrám stále pod náporem útoků, nezbývalo mnichům nic jiného, než si osvojit techniky bojového umění. V šaolinských chrámech se začal dávat důraz nejen na fyzickou kondici, ale i na učení bojového umění. Toto umění se začalo z kláštera Šaolin v 18-19. století, kdy byl klášter zcela zničen. V Šaolin se praktikovalo kung fu a wu-shu, ale po ztrátě záznamů, ke kterému došlo v 20. století při kulturní revoluci, je nejasné, jaké další styly se zde praktikovaly.

Podle legendy přišel z Indie mnich Bódhidharma, který opustil dvůr císaře Wu, útočiště našel v klášteře Šaolin. Tam setrval tváří ke zdi devět let a ani jednou za tu dobu nepromluvil. Když svým pohledem vyvrtal ve zdi díru, nechala po sobě tajemnou železnou truhlu. Existuje více verzí příběhu. V jedné Bódhidharma zemře a v jeho hrobě mniši najdou truhlu, v jiné najdou truhlu ukrytou ve zdi kláštera poté co Bódhidharma odejde. V té truhle naleznou mniši dvě knihy. Jednou je  Yi Jin Jing a druhou Xisui Jing. Obě knihy jsou texty zaměřené na zušlechťování těla pomocí bojového umění. Mniši pracovali podle knihy, dřeli doslova do úmoru, ale jak praví legenda, nechápali hloubku textu, pouze opakovali cvičení bez hlubšího porozumění. Sobecky napodobovali vše v textu a učili se dovednostem a odvraceli se od původní stezky, která byla v textech. Místo aby je zajímalo zušlechťování ducha, ohromovali lid svým bojovým uměním, kterému se naučili z rukopisů, které byly v těžkém indickém jazyce, jemuž mniši pramálo rozuměli. Jeden mnich však věřil, že text musí obsahovat mnohem více moudrosti, než jen informace o sebeobraně. Celé texty přepsal a vydal se na pouť s cílem najít někoho, kdo by dokázal texty přeložit a odhalit tak jejich hlubší význam. Když putoval daleko od svého kláštera, narazil v S'-čchuanu na indického kněze jménem Pramati. Pramati začal text studovat a mnichovi vysvětlil, že smysl textu je tak hluboký, že ho nikdy nebude možné zcela správně přeložit. Přeložil však aspoň část. Podle této části začal mnich cvičit a jeho vědomí se stalo tvrdým jako ocel a cítil, že se blíží osvícení. Mnich byl tak potěšen, že následoval Pramatiho všude kam šel. Podle jiné verse legendy navštívil klášter Bódhidharma v roce 527. Devět let učil ostatní mnichy o tělesných a dechových cvičeních, kam patřila i sebeobrana. Cvičení vycházela z pohybů, které Bódhidharma vypozoroval u zvířat. Proto se pohyby začaly nazývat jako tygr, had, levhart, jestřáb a podobně. Tato legenda říká, že Bódhidharma dal základ kung fu.

Toto je však pouhá legenda, která byla historiky vyvrácena v 20. století. Podle historických dokumentů byli prvními šaolinskými mnichy Huiguang a Sengchou, kteří zdatně praktikovali bojové umění dávno před příchodem Bódhidharmy. O Sengchouovi se píše i v Čínském buddhistickém kánonu, jako o virtuosovi s holí. Podle dokumentů datovaných 446 po Kristu bylo naprosto běžnou praxí, že čínští mniši ovládali bojové umění. Mniši byli z poměrů, kde se bojová umění praktikovala dávno před příchodem Buddhismu. A buddhistické chrámy musely být pod neustálým dohledem, protože v sobě ukrývaly velké bohatství.

Patronem šaolinských mnichů byl Vadžrapáni. Dle legendy získal Sengchou bojové schopnosti a přímo nadlidskou sílu poté, co se začal modlit Vadžrapániovi. Tomu opat Zuduan v klášteře nechal vztyčit stélu. Šaolinští mniši věřili, že Vadžrapáni je emanací Kuan-jin, bohyně soucitu, která na sebe dokázala vzít jakoukoliv podobu a zušlechtit tělo. Vadžrapáni byl znám jako Čhagna Dordže, Držící diamant, nebo Hromoklín. Byl ochráncem a průvodcem Buddhy a symbolizoval jeho sílu. Byl tedy dokonalým patronem. Šaolinský klášter je též považován za srdce tehdy vznikajícího Zen Buddhismu, který je velice zaměřen na meditace.

Prvním historickým důkazem vojenského zapojení šaolinských mnichů v bitvě je stéla z roku 728 po Kristu z dynastie Tang vyprávějící, jak se kolem 600 po Kristu museli mniši ubránit banditům a porazit vojevůdce Wang Shichonga, který násilím převzal císařství. Za dynastie Ming se mniši začali mnohem více zapojovat do bojů, a tak zahrnuli do svého výcviku i mnohem více bojových technik. Ty také začlenili do svého buddhistického učení.  Začal se vyučovat jak souboj bez zbraně, s kopím a s tyčí. V polovině šestnáctého století byly jejich bojové dovednosti tak známé, že k nim chodili vojenští experti z celé země učit se techniky a pozorovat šaolinské mnichy při cvičení. Nejspíše právě jejich aktivní zapojení v bojích vedlo k mnohačetnému vyplenění kláštera. Kung fu je souhrnným názvem pro bojové techniky se zbraní i bez zbraně. Jedná se o souhrn filosofie, medicínské nauky a kosmologie, kde se snoubí tradice taoismu a nauky o harmonie jin a jang, buddhismu zaměřeného na meditaci, ale i prvky I-ťing.

Návštěvníci se dostanou k chrámu snadno, leží pouhých patnáct minut od města Dengfeng. Velkou atrakcí je ranní cvičení kung fu a utužování těla. Jsou zde vidět nejen neuvěřitelné ukázky bojového umění, ale také dech vyrážející představení, která zahrnují chůzi po skle, probodávání těla jehlami, nebo přeražení železné tyče vlastní rukou. To vše patří mezi techniky ovládnutí mysli a těla. Asi patnáct minut pěšky, pokud se návštěvníci nerozhodnou svést se elektromobilem, je samotný šaolinský chrám. Chrám je rozdělen do mnoha částí a díky mnohačetným rekonstrukcím je v zachovalém stavu. Jednou z nejzajímavějších budov zde je Hala tisíců Buddhů, která je též zvána učební hala. Zde je i pověstná díra, či stín, který  tu zanechal podle legendy Bódhidharma, když zde strávil devět let meditací. Třetím místem, které stojí za navštívení je Háj pagod, který je půl kilometru od samotného chrámu. Je zde vztyčeno na 250 kamenných a cihlových pagod, které zde byly vystavěny v období dynastii Tang, Song, Ming a Čching.